Drahně vody proteklo širým korytem řeky Styx od těch dob. Země mnohokráte obkroužila Slunce, Měsíc nespočetněkrát přešel z ostrého srpečku do fáze úplňkovité. Jmenovali se STEELER, pocházeli z Německa a se stejně pojmenovanou hvězdnou americkou eskadrou je kromě toho „Oceláře“ nespojovalo vůbec nic. V rozmezí let 1984 - 1988 stihli vydat čtyři nadprůměrná alba (jmenovitě "Steeler", "Rulin´ The Earth", "Strike Back" a "Undercover Animal") a zřejmě především z důvodů „mnoha kohoutů na jedné slepici, alias víc hlav víc ví, tak mi ji nastav, ať tě přes ni můžu praštit, ty egoisto!“ se v roce dvou kulatých osmiček rozpadají. Nakonec zůstal jeden jediný, i na sólové dráze úspěšný, byť převážně pouze u svých rodných - kytarista čarostřelec - Axel Rudi Pell.

A vlastně to není celá pravda. Z těch pradávných a pro mnohé jistě i kultovních desek vytrval po bodu blonďaté máničky páně kapelníka ještě baskytarista Volker Krawczak. Přidejte světoběžníky Mikea „ukaž co chceš zahrát a já ti to nabouchám“ Terranu (bicí) a Ferdyho Doernberga (klávesy), již zřejmě definitivně etablovaného pěvce Johnnyho Gioeliho a máte doprovodný band jako lusk v plné parádě. Jenže sestava samozřejmě vůbec není podstatná, veškeré „kokrhání“ drží pevně v rukou sám „kytarový čaroděj™“ osobně. Je mu šumafuck, že všechno za něj řekl už dávno Ritchie Blackmore na klasických asfaltech RAINBOW, rok co rok nás oblaží minimálně jedním, někdy i dvěma alby, když není po ruce řadovka, bleskově vytasí kolekci balad, nestačí-li výběr best of dodá živáček. Však pokud čtete Shnoffův novinkový (auto)servis, víte, že mu ani letos neunikneme. Toť Rud(l)i(k) v plné polní, byť mu hříva již značně pelichá. Marné jsou všechny nářky plané, dříve nebo později, musíme tam všichni!

Jaký materiál tedy obsahuje „Stínová zóna“? Tradiční. Pravda, tentokrát se většina skladeb svou stopáží roztáhla až příliš do šířky, znatelně zpomalila v tempu, čili nutně nezabrání několika hluchým místům a vycpávkám. Připočtěme ještě zálibu „panapopelníka“ v táhlých sólech do varhanních kil, čímž často navodí naprosto uvěřitelnou atmosféru zaplivané sokolovny v Klacíkově pod Klackem, kde místní lamači dívčích srdcí hustí do zkalených hlav svoje pravdivé písně o životních láskách na přilehlých mezích a řekli byste asi, že se nahrávka nedá poslouchat. Naštěstí ale, nic nejíme tak horké jak to šéfkuchař uvaří. Zásluhu na tom má především skvělý pěvecký projev talentovaného Gioeliho. Podobná hudba přímo vyžaduje zkušeného “srdcerváče“ a jeho hlas je ideálně zabarvený, ve výskách řádně přibroušený. Jestliže hovoříme o aranžích většiny písní jako o nudné cukrové vatě, pak jádro materiálu - refrény - jsou jejich pravým opakem. Poslechněte si "Edge Of The World", "Coming Home", "Time Of The Truth", "Saint Of Fools" nebo "Under The Gun", co skladba, to hitový refrén jako víno. Takže vyrovnáno, kapišto?

A pak si chtějte vybrat. Panna nebo orel? Víc už ani poPell!